Carl Orff

Od roku 1912 pak navštěvoval Akademii muzických umění v Mnichově, aby zde mohl pokračovat ve studiu skladby a kombinovat své samostudium s tradičními cestami a postupy, které se vyučovaly ve škole. Na jedné straně našly Orffovy experimentátorské snahy v oblasti kompozice uplatnění i v jeho budoucí pedagogické práci, na druhé straně činnost pedagogická potom zpětně ovlivňovala též jeho činnost uměleckou: Orff často říkal a psal, že „Schulwerk je jeho kamenný lom, ve kterém vybírá stavební materiál pro svá velká díla.“

Orff se učil se také u starých mistrů, jejichž díla studoval a upravoval (např. nové aranžmá Monteverdiho Orfea). Světovou proslulost si získává jako dvaačtyřicetiletý skladatel svou scénickou kantátou Carmina Burana (1937), která i pro něho samotného měla velkou důležitost mezi ostatními díly, jestliže o ní pronesl: „Moje sebrané spisy začínají od Carminy Burany“. Přitom k jejímu vzniku jej dovedla náhoda, objevení starého rukopisu s milostnými a pijáckými písněmi. Orff o této příhodě píše ve svých vzpomínkách: „Dobře to se mnou mínila Fortuna, když mi přihrála k rukám Würzburský antikvariátní katalog, ve kterém jsem narazil na titul, přitahující mne magickou silou: Carmina Burana.“ O několik let později skládá Orff Catulli Carmina (1943) a Trionfo di Afrodite (1951), jež tvoří spolu s Carminou Buranou trilogii Trionfi.

Dalším Orffovým významným inspiračním zdrojem byl vedle středověkých textů pohádkový mýtus. Pohádky bratří Grimmů se mu staly inspirací pro opery Měsíc (1938) a Chytračka (1942), pro kterou vedle pohádkového motivu krále a chytré ženy použil také řadu suše drastických výroků ze sbírky přísloví z roku 1846. Důležitým základem je řeč také v bavorských hrách Die Bernauerin a komedii Astutuli. V bavorském dialektu jsou napsány také dvě hry s náboženskou tématikou Comoedia de Christi Resurrectione (1955) a vánoční hra Ludus de Nato Infante Mirificus (1960). Antické motivy zpracovává ve hrách Antigona (1949), Oedipus Tyrannos (1959) a Prometheus (1968).

V roce 1961 založil Orff v rámci salzburské univerzity Mozarteum institut (od roku 1963 nese název Orffův institut), který měl být centrálou pro šíření myšlenek Orffova Schulwerku. Nejde přitom pouze o dnes už obecně známý Orffův instrumentář (rytmické a melodické bicí nástroje), ale především o pedagogické myšlenky, jenž zůstávají dodnes mnohde nedosaženým ideálem (postup od činnosti k teorii; vokální a instrumentální improvizace; hra na tělo jako příprava na hru na nástroje Orffova instrumentáře; integrace hudby, řeči a pohybu atd.)

První sešity vznikly na základě činnosti na škole Dorothee Günther, ve snaze sjednotit prvky hudby a pohybu. Od roku 1930 vychází pod názvem „Orff-Schulwerk“ (Orffův Schulwerk) v nakladatelství Schott Mainz. Jejich obsah pocházel zejména z materiálů připravených Orffem a jeho spolupracovníky pro každodenní vyučování se studenty. První sešit, určený pro děti, vyšel v roce 1932. Měl název „Orffův Schulwerk, hudba pro děti, hudba od dětí, lidové písně,“ jeho rozšíření do škol však neumožnil režim nastupujícího národního socialismu. Po válce se věnoval Orff především kompozici svých skladeb a až roku 1948, uprostřed práce na svém díle „Antigona“, je požádán spolupracovníkem bavorského rozhlasu, aby zpracoval podklady pro vícedílný cyklus rozhlasových pořadů „Hudba pro děti“, ve kterém by mohly děti samy hrát. Gunild Keetman se stává jeho spolupracovnicí na tomto experimentu, ve kterém přetvářejí materiál, určený pro hudební a pohybovou výuku studentů, do rozhlasových pořadů pro děti. Ze čtrnácti původně zamýšlených dílů se stala řada, která pokračovala následujících pět let. Tak vznikl základ dnes známých pěti centrálních svazků Orffova Schulwerku (vyšly v letech 1950-1954), ve kterých autoři spojují řeč, píseň, rytmicko-melodická cvičení a skladbičky pro nástroje.